Expedice po stopách Eduard Orla
Expedice po stopách Eduard Orla
Malá expedice, sestávající ze tří osob (Petr Orság, Radek Polách, Jaroslav Zezulčík), měla nedávno za úkol navštívit město a přístav na Jadranu, Terst a vydat se po stopách slavného rodáka města, ne však ještě dostatečně u nás známého - Eduarda Orla.
Hlavním hostitelem se stal pan Enrico Mazzoli, velký znalec rakouského námořnictva a autor řady knih s touto tématikou. V loňském roce v Terstu vyšla rovněž kniha o novojičínském rodáku Eduardu Orlovi, polárním badateli, námořníkovi, který závěr svého života strávil v tomto městě jako správce jednoho z nejpohádkovitějších zámků celého Rakouska - dnes Itálie - zámku Miramare. Cílem výpravy bylo navázat kontakty s tímto městem a dozvědět se o Eduardu Orlovi co nejvíce. Mise se podařila. V Terstu a na zámku Miramare byla získána řada podkladů a informací, které obohatí vědomosti občanůměsta a přiblíží osudy osobnosti, na kterou může být město právem pyšné. Pláneje se velká výstava, která se uskuteční na zámku Miramare, na jedné z nejnavštěvovanějších památek celé Itálie, která přiblíží osudy a dílo Eduarda Orla. Výstava pak doputuje rovněž do Nového Jičína. V plánu je rovněž vydání českého překladu knihy Enrica Mazzoliho, který v letošním roce nacštíví město Nový Jičín. Letošní městské slavnosti nového Jičína totiž budou náležet postavě Eduarda Orla, polárního cestovatele a námořníka. Nový jičín se tak promění na několik dnů v polární krajinu a představí město Terst. Lidé se vydají po stopách Eduarda rytíře Orla. Terst (italsky Trieste; chorvatsky a slovinsky Trst; furlansky a německy Triest; latinsky Tergeste) je přístavní město u Jaderského moře v Itálii, přímo na hranici se Slovinskem. Je hlavním městem autonomní oblasti Friuli-Venezia Giulia a provincie Trieste. Na konci roku 2007 mělo 208 000 obyvatel. Terst býval nejdůležitějším přístavem Rakouska-Uherska, což mu vtisklo středoevropský a zároveň mnohonárodnostní ráz, kdy zde vedle převládajících Italů žily komunity většiny národů a náboženství monarchie. Canal Grande v centru města byl zřízen v polovině 18. století. Místo bylo osídleno již v neolitu, v 1. tisíciletí př. n. l. zde žili Venetové a Ilyrové. Římská kolonizace zde proběhla v 1. století př. n. l., Tergeste připomíná již Strabón v době Augustově. Po pádu Říma bylo město v rukou Byzance, následně jej roku 788 získali Frankové, později o nějusilovala Benátská republika. Od 6. století zde sídlilo biskupství; nejznámějším biskupem byl v 15. století humanista Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Terst s přilehlým vnitrozemím se stal součástí Habsburské monarchie v r. 1382, v jejímž rámci zachoval svoji autonomii až do 18. století. Rozvoj města se urychlil poté, co císař Karel VI. v r. 1719 prohlásil Terst svobodným přístavem, a jeho význam vzrostl tím, že se v r. 1730 stal centrem správy Přímoří. V r. 1775 se Terst stal součástí dědičných zemí a krátce nato byl spojen s oblastí Goricí a Gradišky. V důsledku napoleonských válek Habsburská monarchie o celé Přímoří přišla nejdříve ve prospěch napoleonského italského království a následně se Terst stal v r. 1809 součástí Ilyrských provincií, které byly přímo spravovány Francií. Porážkou Napoleona Rakousko v r. 1813 znovu získalo tuto oblast a tři roky poté ji přeměnilo na Ilyrské království. Po r. 1825 byl Terst se svým bezprostředním okolím odloučen od místní správy a podřízen přímo koruně. V r. 1849 bylo Ilyrské království zrušeno a Terst se stal sídlem místodržícího pro celou korunní zemi Přímoří. Ta se skládala se z markrabství Istrie (včetně ostrovů Kvarnerského zálivu), okněžněného hrabství Gorice a Gradiška a od nich odděleného Terstu. V souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním získal Terst samosprávu a bylo zde i vrchní zemské hejtmanství. Z hlediska hospodářského byl Terst největším a nejvýznamnějším přístavem Rakousko-Uherska Zatímco koncem 19. století byl jedním z největších měst monarchie, dnes má méně obyvatel než před 100 lety. Po druhé světové válce, kdy Terst okupovala Třetí Říše, byl nárokován Jugoslávií, na rozdíl od Istrie však zůstal italský – v rámci Svobodného území Terst se totiž nacházel v zóně A, která po zániku tohoto státního útvaru v roce 1954 připadla Itálii. Kolem roku 1900 byl Terst jedním z literárních center Evropy. Svá díla tu psal James Joyce, Italo Svevo, Umberto Saba, Rainer Maria Rilke a další. Pochází odtud také několik spisovatelů slovinského jazyka, například Boris Pahor. Město má hned tři literární muzea: joyceovské, svevovské, třetí je věnováno Petrarcovi a Piccolominimu. Terst byl městem mnoha jazyků, kultur a náboženství – vedle Italů zde žila početná komunita Němců, Slovinců, Srbů a Židů. Slovinská menšina existuje dodnes, nově přicházejí imigranti např. z Albánie. Od 19. století působily ve městě obchodní školy, univerzita byla založena teprve roku 1924. Středem města je náměstí Piazza Unità d'Italia (náměstí Jednoty Itálie), kde stojí množství paláců především z 19. století, včetně radnice (Palazzo del Municipio). Mezi nejvýznamnější památky Terstu patří zámek Miramare, který si nechal v letech 1856–1860 zbudovat Maxmilián I. Mexický; nachází se na pobřeží na severním okraji města. Ve středu města se nalézá hrad San Giusto, v současnosti s expozicí historických zbraní a římským lapidáriem. Z hradeb se nabízí kruhový výhled na město a okolí. Ze starověku se dochovaly zbytky římského divadla a baziliky, ze starších kostelů především katedrála San Giusto, umístěná poblíž hradu. Je zde také srbský pravoslavný chrám, luteránský kostel a synagoga. Budova divadla Teatro Verdi byla postavena roku 1798 v neoklasicistním stylu. Kuriozitou je dosud provozní Opicinská tramvaj, uvedená do provozu roku 1902. Jde o jakýsi smíšený typ tramvaje a lanovky, která mezi centrem Terstu a obcí Opicina překonává výškový rozdíl 326 m za stoupání až 26 %. Rakousko – Uherská polární expedice 1872 – 1874 (Plavba lodi Viceadmiral Tegetthoff) Jednu z nejvýznamnějších polárních expedicí 2. poloviny 19. století představovala cesta Julia von Payera (1842 – 1915) a Karla Weyprechta (1838 – 1881) k severnímu pólu. Polární expedice měla za cíl doplout co nejblíže k severnímu pólu, nebo se plavit podél severního pobřeží Sibiře k východu až do Asie a objevit tak dosud neznámý „Severovýchodní průjezd“. Na podnět duchaplného polárního teoretika A. Petermanna a za finanční pomoci majitele klimkovickéhozámku obětavého hraběte Hanse Wilczeka, hraběte Zichyho a dalších mecenášů vyplul dne 13. června 1872 zbrusu nový paroplachetní škuner viceadmirál Tegetthoff z Bremerhavenu do severonorského přístavu Tromsö, odkud 14. července vyrazil podél pobřeží Norska a u Nordkappu zamířil na severovýchod k Nové zemi. Před posádkou byl neznámý Severní ledový oceán. Po měsíci plavby zamrzla expedice na 72˚ severní šířky. Ledem sevřená loď driftovala neznámou Arktidou skoro rok a překročila 79˚ severní šířky. Posádka přečkala polární zimu a doufala, že polární léto přinese vysvobození lodi z ledové pasti a pokračování ve výzkumné cestě. Koncem srpna 1873 led přinesl „Viceadmirala“ na dohled dosud neznámého souostroví, jemuž oba velitelé Payer a Weyprecht 1. listopadu 1873 dali jméno Země císaře Františka Josefa. Výpravu čekala druhá arktická zima s deprimující polární nocí. Payer podnikal výpravy na saních, během nichž dosáhl 82˚ severní šířky. Při svých průzkumech prozkoumal a zmapoval objevené souostroví. Na mapě Arktidy přibyly české názvy jako Brněnský mys, Šanovský ostrov či Prorokův mys, připomínající novojičínského faráře Josefa Proroka. Dnes si jen těžko představíme, v jakých podmínkách se žilo na dřevěné lodi, kdy teplota dosahovala -50˚C. Trojstěžník Tegetthoff zůstal uvězněn v ledu i v dalším roce. Přečkat na lodi další polární zimu hraničilo s hazardem, a proto první palubní důstojník Weyprecht dal rozkaz loď opustit. Po strastiplné tříměsíční cestě ledovou pustinou na saních a člunech se polárníkům podařilo dosáhnout Nové země, kde je vzala na palubu ruská velrybářská loď Nikolaj, která je přepravila do norského přístavu Vardö. V září 1874 tak mohli být členové výpravy přivítáni opět ve Vídni. Mezi dvacetičtyřmi členy expedice z různých zemí rakousko-uherské monarchie byli kromě Payera a Weyprechta rovněž další čeští krajané, kteří se tak stali prvními českými polárními badateli v historii. Byli to Eduard Orel, Josef Pospíšil, Ota Kříž, Gustav Brož. Vedle objevení dosud neznámé Země císaře Františka Josefa vystupují do popředí zásluh rakousko-uherské polární výpravy také práce vědecké. Především to byla důležitá pozorování magnetismu, která prováděl druhý palubní důstojník nadporučík Eduard Orel, rodák z Nového Jičína, taktéž rozsáhlá pozorování meteorologická, pozorování polární záře, pohybu ledu, měření mořské hloubky i výzkum arktické fauny a flóry a především zmapování a kartografický výzkum objeveného souostroví. Expedici však poznamenala jedna tragická událost. Dne 16. března 1874 zemřel strojník výpravy Ota Kříž (1845 – 1874), rodák z Pačlavic u Kroměříže, který byl pochován ve svém ledovém hrobě v daleké Arktidě. (c) 2011 Jaroslav ZezulčíkTerst - největší přístav rakouské monarchie